dnes:Čtverce, probuďte se: krychle existují!
Pavel Barša, 21.8.2010
http://www.lidovky.cz/ctverce-probudte-se-krychle-existujidw6-/ln_noviny.asp?c=A100821_000084_ln_noviny_sko&klic=238512&mes=100821_0
Výtah:
Současná česká vláda uznává jedinou hodnotu: ekonomickou racionalitu.
Proti tomu bychom měli důrazně protestovat.
V zájmu zachování demokracie je nutné, aby se mnohé oblasti – např. školství, kultura, zdravotní a sociální péče – řídily jinými logikami než logikou trhu.
>>
Roku 1884 popsal Erwin A. Abbot ve svém matematickém sci-fi zemi nazývanou Flatland.
Obývají ji geometrické obrazce, které se umějí nasměrovat vlevo či vpravo, dopředu či dozadu, nikoliv však vzhůru nebo dolů.
Nejsou tedy ani schopny se povznést a podívat se na svůj dvojrozměrný život z hlediska další dimenze.
Když je tato možnost jednomu čtverci zjevena ve snu (v němž uvidí, světe div se, krychli) a chce se o ni podělit s ostatními, dá mu vláda jeho země najevo, že šíření takové zprávy ohrožuje duševní zdraví společnosti a trestá se smrtí.
>>
Každá hodnota – láska, přátelství, péče, materiální blahobyt, politická moc, spása atd. – má svůj vlastní princip distribuce, jehož uplatnění je legitimní jen v hranicích její sféry, nikoliv za nimi.
V liberálnědemokratické společnosti by například politická moc měla náležet těm, kteří se k ní dostali na základě všeobecných a rovných voleb, nikoliv na základě svých peněz: peníze totiž jsou legitimním regulátorem distribuce statků a pozic pouze ve sféře ekonomické, nikoliv politické.
Dalším příkladem je oddělení oblasti veřejné spravedlnosti od oblasti osobní etiky: posledním základem vymáhaného práva v liberálních společnostech je idea rovných práv, nikoliv idea dobrého života a věčné spásy, které patří do prostoru soukromého rozhodování, do nějž má liberální stát vstup zakázán.
>>
Z Walzerova pohledu spočívala nespravedlnost sovětského socialismu v tom, že si byrokratický stát nárokoval řízení umění, náboženství, výroby, občanské společnosti, rodinných vztahů atd.
Této redukci všech oblastí společenského života na ideologizovanou politiku v socialismu odpovídá v kapitalismu symetrické nebezpečí jejich redukce na tržní ekonomiku.
K ní dochází tehdy, když kalkul nákladů a výnosů začne řídit rozdělování nemateriálních hodnot vytvářených v rodinných, přátelských nebo občanských svazcích či veřejných statků, jako je vzdělání, zdravotní péče a sociální zabezpečení.
Různé rozměry sociálního života jsou překryty a vytěsněny rozměrem jediným: člověk je redukován na homo economicus.
Petr Honzejk vystihl přesně povahu programu současné české vlády, když poukázal k tomu, že se takřka výhradně koncentruje na ekonomickou „základnu“ a vypouští prvky „nadstavby“ (HN 4. 8.).
To by nás nemělo překvapovat.
Neoliberální projekt, jenž si vláda dala do vínku, dovádí totiž do všech důsledků marxistickou poučku o prvotnosti ekonomiky a odvozenosti všech ostatních sociálních sfér.
>>
Historický materialismus marxistů alespoň teoreticky uznával, že posledním horizontem člověka nemá být akumulace materiálních statků, ale „harmonický rozvoj sil a schopností člověka“.
To ahistorický materialismus neoliberálů je důslednější: vytváření a rozdělování specifických hodnot všech ostatních sfér má být podřízeno neúprosné logice trhu.
Místo plurality mnoha relativně autonomních oblastí života člověka má nastoupit absolutní autonomie oblasti jediné a její nadvláda nad ostatními.
Kolonizace všech sfér ekonomickým hlediskem nákladů a výnosů redukuje společenské vztahy na jediný rozměr.
Mnohost vzájemně nepřevoditelných dober a životních způsobů je přebita jediným dobrem a životním způsobem.
Ať již jsme mezi přáteli, v kruhu rodiny, na univerzitním semináři, v občanském sdružení či na dovolené, všude se máme chovat tak, abychom maximalizovali své zisky a minimalizovali své výdaje.
Modelem náležitého fungování všech sociálních institucí – od domácností přes neziskové organizace až po stát – se stává úspěšná kapitalistická firma.
>>
Tato kolonizace politiky ekonomikou má zkázonosné důsledky.
V liberálnědemokratických společnostech totiž politika není jen sférou boje o moc řízeného demokratickými procedurami, ale také „metasférou“, v níž občané a jejich skupiny zápasí o vymezení hranic jednotlivých sfér a jejich vzájemných proporcí v rámci společenského celku.
Ve svém důsledku tedy pohlcení politiky ekonomikou znamená nastolení nedemokratické vlády těch, jejichž životní způsob a zájmy jsou spjaty se sférou akumulace kapitálu.
Jako každý imperialismus, také tento ekonomický imperialismus legitimizuje svůj nárok panství poukazem k tomu, že údajně zastupuje univerzální zájem všech: čím více kapitálu totiž budou jeho vlastníci akumulovat, tím více ho budou investovat, čímž zvětší ekonomický růst a tím i prosperitu všech, včetně těch, kteří si vydělávají na živobytí manuální či intelektuální prací.
Díky tomuto utopickému – historií vyvrácenému – předpokladu spontánní harmonie zájmů mezi kapitálem a prací se pak může ekonomie, jejíž poučky vystihují základní podmínky kapitálové akumulace, představovat jako nestranná věda a její protagonisté jako nestranní experti.
>>
Ti z nás, kteří se nechtějí smířit s proměnou Česka v ekonomickou Plochozemi, by měli bránit hranice neekonomických sfér, jako je vzdělávání, kultura, zdravotní a sociální péče, rodina, neziskové organizace či občanské iniciativy, před invazí ekonomické logiky.
Měli by před ní bránit také politiku
Ta nemá být sférou „týmové práce“ v příjemném prostředí s příjemnými lidmi ani „konstruktivního hledání konsenzu“, ale polem zápasu různých, radikálně nesouměřitelných perspektiv.
Kde jinde než v politice má být pěstováno umění konfliktu a plurality, sporu a vyvažování různých sfér, jejich protagonistů a logik?
>>
Výše zmíněný Walzer považoval toto „umění oddělování“ a vzájemného omezování různých oblastí, rozměrů a způsobů života za specificky liberální umění.
V tomto smyslu je liberálem i autor těchto řádků.
Jestliže byl však před nedávnem na stránkách této přílohy zahrnut Petrem Zídkem mezi levičáky (Pozor, levičáci jsou tu!, LN 24. 7.), pak v současném českém kontextu tuto nálepku rád přijímá.
Je-li projekt proměny Česka v Plochozemi považován za „pravicový“, pak obrana sociální solidarity a rozmanitosti života před ekonomickou racionalitou je nepochybně „levicová“.
Levicový tábor je a zřejmě nějakou dobu ještě bude v české společnosti v menšině.
To, že se české elity většinově hlásí k pravici, by nás nemělo rmoutit ani překvapovat: levice se svým smyslem pro rovnou důstojnost každé osoby a lidskou solidaritu bez ohledu na příjmy, profesi, vzdělání či sociální postavení je u sebe doma mezi těmi dole, nikoliv těmi nahoře.
Jak při příležitostí nástupu nové vlády do úřadu jasně a zřetelně formulovala iniciativa ProAlt (www.proalt.cz), v současné době je úkol levice hlavně obranný: nenechat si vyškrtnout z našich životů smysl pro rovnost a solidaritu.
Bránit se invazi ekonomických kritérií do oblastí, které mají být řízeny jinými hledisky – ať již to je to hledisko krásy či pravdy, jako v umělecké tvorbě a vědeckém zkoumání, nebo hledisko sociální spravedlnosti jako při sdílení břemen a výhod našeho společného života zajišťovaného veřejnými financemi.
Lidé by měli vládnoucí elitě připomínat, že existují i jiná kritéria úspěšnosti lidského života než výše bankovního konta
Je třeba nenechat vládu zapomenout na to, že člověk není pouhým „lidským zdrojem“ a že – jak ohlašuje název manifestu ProAltu – „společnost se nedá škrtnout“.
Čtverce probuďte se: krychle existují!
Bez komentáře
