Dilema

Dnes v Lidových novinách:

O dopise íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda prezidentu Georgi W. Bushovi je třeba uvažovat v několika rovinách.
· Můžeme jej považovat za trik, jak zdržovat jednání Rady bezpečnosti OSN o íránském porušování závazků, které pro Írán plynou ze smlouvy o nešíření jaderných zbraní.
· A demagogický tón dopisu může sloužit jen k uklidnění radikální části íránské veřejnosti, aby si zvykla na dialog s USA.
· Události vyjasní, která interpretace je správná.
· Úkolem Ameriky je definovat svou vlastní strategii a cíle, pokud jde o nejosudovější problém, před kterým dnes stojíme. Svět stojí před děsivou možností, že se jaderné zbraně stanou běžnou součástí výzbroje států a že skončí v rukou teroristů.
· Írán odmítl připustit mezinárodní kontrolu svého programu na obohacování uranu, a bez takové kontroly postrádá jakýkoli dohled nad zbraněmi smysl.
· Další a další setrvávání na mrtvém bodě by znamenalo, že mezinárodní společenství de facto přijímá nové členy do jaderného klubu.
· V Asii by to znamenalo téměř jisté přistoupení Jižní Koreje a Japonska do jaderného klubu.
· A na Blízkém východě by na toto pole mohly vstoupit státy jako Turecko, Egypt nebo dokonce Saúdská Arábie.
· V takové situaci by všechny významné průmyslové země považovaly jaderné zbraně za nepostradatelný symbol svého postavení.
· Řízení světa vyzbrojeného jadernými zbraněmi by bylo nekonečně složitější než bylo udržování zastrašovací rovnováhy mezi oběma supervelmocemi studené války.
· Soustředit se na změnu režimu jako na cestu k zastavení jaderných programů vznáší do problému zmatek. Spojené státy by měly být proti jaderným zbraním v Severní Koreji a Íránu bez ohledu na to, jaká vláda je vyrábí.
· Diplomacie vhodná pro odstranění jaderných programů se dá přirovnat k politice zadržování, která pomohla vyhrát studenou válku.
· Žádné preventivní napadání vnější bezpečnosti protivníka, ale pevný odpor vůči pokusům rozšiřovat moc nepřítele do zahraničí, a spoléhání se na to, že změnu režimu přivodí domácí síly.

Kauza Írán je jako začátek studené války
17. května 2006, Lidové noviny
HENRY A. KISSINGER, bývalý šéf americké diplomacie, bývalý ministr zahraničí USA

Spojené státy na konci druhé světové války nesežehly atomovkou tak parádním způsobem desetitísíce civilistů proto, aby předvedly na trhu nový výrobek k nabídnutí všem zájemcům. Naopak, monopol na atomovou zbraň je dobrým nástrojem k udržování celého světa v uctivé poslušnosti. Bohužel se nepodařilo výrobek zatajit před konkurencí, a něco se muselo přenechat spřáteleným komplicům. Ale teď už stojíme před děsivou možností, že jaderné zbraně už nebudou ve vlastnictví jen jedněch, ale všech možných státních teroristů. A mohly by se dostat do rukou i teroristům amatérům.
Násilím se to všechno uhlídat nedá. Osvědčená metoda podvracení, svrhávání a nahrazování režimů takovými, které nás za přiměřený úplatek oddaně milují, podle H. Kissingera má taky své mouchy. Je to vidět v Afghánistanu a Iráku, režim oddaný, ale kam noha šlápne, tam bouchne nějaká kapsle. A v tom Iránu by to mohlo být ještě horší.
Ale nejde zkorumpovat celou populaci, na to by padly všechny výnosy z toho co ti lidi vyprodukují a co jim vezmeme.
Sakra, kam se vrtnout, snad na jiné planety.Ale co tam naše korporace budou prodávat a komu, kde vemou levnou pracovní sílu...