Propagandista, z kterého je šoufl

Dnes v Lidových novinách:

Eseje Václava Bělohradského vydané v posledních deseti letech v deníku Právo a sebrané nyní spolu se třemi rozhovory do knihy Společnost nevolnosti jsou literárními útvary zvláštního druhu.
· Čtenáře nejprve zaujme neschopnost autora říci něco bez pomoci myšlenek, obrazů a metafor druhých.
· Spíše než eseje máme před sebou textové koláže.
· Například v úvodním, trochu programovém textu „Filozofovat ve věku vlastních světů“ jsou zhruba na deseti normostranách citováni či parafrázováni Marx, Hašek, Platón, Vattimo, Kant, David Černý, Petra Hůlová, Peter Lysáček, Hérakleitos, Zdeněk Kratochvíl, Benjamin Constant, Wittgenstein, Gadamer, Nietzsche, Hegel a Palacký.
· Myšlenky těchto a řady dalších autorů zapřahá Bělohradský před kárku vlastních tezí.
· Náklad musí být jistě významný, když ho táhne „jeden z mistrů postmoderního filozofování“ (Vattimo), „první mistr filozofování v Evropě“ (Hérakleitos), „jeden z největších filozofů minulého století“ (Gadamer) či „starý dobrý“ (Palacký).
· Ten, kdo se nenechá oslnit tahouny a nahlédne do kárky, však zjistí, že Bělohradského filozofické zboží není příliš originální ani zajímavé.
· Jde o obehrané ideologické výhrady vůči „civilizaci růstu, Růstu“, který je prý „nesmyslný“ a „nelze jej ospravedlnit rozumem“.
· „Hyperburžoazie“ (pojem si Bělohradský, jak je jeho zvykem, od kohosi „vypůjčil“) vyvlastňuje pod rouškou globalizace demokracii.
· Západ je zodpovědný za všechnu bídu třetího světa.
· Kolonialismus byl holokaustem a ten stále pokračuje, „i když v sametovější podobě“.
· Neokonzervativci jsou sektou, která buduje nový totalitarismus.
· Média jsou bulvarizována a opanována „agresivním molochem komunikačního a informačního průmyslu“ (přirozeně s výjimkou Práva).
· Bělohradského promluva je více ideologická než filozofická.
· věcech se nepřemýšlí, prostě se předkládají.
· Nebo lépe řečeno přivazují se na pranýř.
· Také chybí jakákoliv invence stran alternativ.
· Tak třeba ten „růst Růstu“: Každý z hlavy jistě vyjmenuje půl tuctu racionálních důvodů, proč je lepší být rok od roku bohatší a konzumovat více zboží a služeb než naopak.
· Lze si vůbec představit moderní společnost, která by mohla existovat s perspektivou „stagnace Stagnace“ či dokonce „růstu Úpadku“?
· U Bělohradského tuto otázku nehledejme, nenašli bychom ji.
· Některé Bělohradského teze jako by vypadly z Práva, když ještě bylo Rudé.
· Tak například o demokratickém kapitalismu se tu dozvíme, že jeho „žhavým nikdy nechladnoucím jádrem“ je válka.
· Současnou situaci světa pak Bělohradský charakterizuje jako „planetární neonormalizaci pod mocenským monopolem USA“.
· Petr Fidelius již před deseti lety popsal Bělohradského styl jako hysterický a dryáčnický.
· Jeho kolážovitost či snad klipovitost vyvolává ve čtenáři nutkavý dojem, že autor trpí nějakou poruchou soustředění.
· Neustále přeskakuje z tématu na téma, z citátu na citát.
· Je-li filozofování tradičně spojeno s klidným zamyšlením nad podstatou a povahou jevů a věcí, pak Bělohradského filozofování je toho pravým opakem.
· Ale je to ještě filozofování?
· Není to již trochu ten vysmívaný šoubyznys?
Filozof, kterému je šoufl
Lidové noviny, 19. ledna 2008
Petr Zídek

Vždycky jsem si myslel, že Václav Bělohradský je slušný člověk, až Petr Zídek mi otevřel oči.

Jestli si rádoby filozof Bělohradský myslí, že růst růstu je nesmyslný a že nemá cenu být rok od roku bohatší a konzumovat víc zboží a služeb, pak nepochybně trpí poruchou soustředění. Kdyby to ale myslel tak, že nemá cenu, aby jenom mizivé procento převážně parazitujících hyperburžoustů se stále víc přežíralo na úkor zbytku světa, dala by se jeho porucha přehlédnout.

Tvrzení, že hyperburžoasie vyvlastňuje pod rouškou globalizace demokracii, je kolážovité, neboť kapitalismus je přece s demokracií neslučitelný, a není tedy co vyvlastňovat ani v globalizaci. V demokracii platí, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného, jenže v totalitárním kapitalismu svoboda mnoha a mnoha jednotlivců končí hned tam, kde začíná oplocení jednoho hyperburžuji.

Neokonzervatismus nebuduje nějaký nový totalitarismus. On jenom tomu starému dobrému kapitalistickému totalitarismu, neboli imperialismu, dodává určité specifické rysy, asi tak jako to už svého času učinil německý nacismus, dej mu pánbu věčnou slávu, a profesoru Bělohradskému více invence stran alternativ.

Bělohradský nemá pravdu ani v tom, že holokaust kolonialismu pokračuje v sametové podobě. Při přeskakování z citátu na citát mu asi uniklo, že holokaust v Iráku má k sametovosti pořádně daleko.

Že žhavým jádrem „demokratického“ kapitalismu je válka, tak to je svatá pravda, což jenom dokazuje, že filozof to při své klipovitosti někde opsal.

Nemá cenu tady skákat z tématu na téma po vzoru našeho filozofa. Snad bych proto už jenom ocenil Petra Zídka v roli "režimního propagandisty". Je to řemeslo dobře známé už z předchozích totalitárních systémů. Jeho vykonavatelé plní roli vymývání mozků přitroublým občanům od nevhodných a nebezpečných myšlenek typu..., no takových, jaké hystericky a dryáčnicky zřejmě pan Bělohradský předkládá ve své knížce.

Poznámka: Ani tentokrát Lidové noviny nezapoměly blokovat Komnetare přístup do diskuse k tomuto skvělému článku.