Extrémní situace

Dnes v Lidových novinách:

Lev se změnil v tlustého a vystrašeného králíka a zdá se, že mu to vůbec nevadí, lamentuje v komentáři na stránkách Guardianu David Cox.
· Není sám, komu (přinejmenším zdánlivá) ochota, s níž se zajatí příslušníci Královského námořnictva ve dnech, kdy byli drženi v Íránu, zapojili do služeb propagandy místního režimu, nedá spát.
· Známý krajně konzervativní britsko-americký komentátor John Derbyshire má za to, že „ti, kdo připustili, aby je ukazovala íránská televize, ta žena, co si dala na hlavu šátek, ten mladík, který se omlouval íránským gangsterským vládcům, by po návratu měli být postaveni před válečný soud pro zanedbání povinností, v úvahu by měla připadat i kulka“.
· V reakci na takové komentáře často zaznívá, že oprávnění k takové kritice má jen ten, kdo v podobné situaci obstál anebo má alespoň důvod si myslet, že by v ní obstál – hodnotit v pohodlí obývacího pokoje jednání lidí vystavených extrémnímu stresu je trapné a neproduktivní.
· Jenomže v demokraciích to už tak chodí, že se lidé vyjadřují k tomu, o čem zas tak moc nevědí.
· Naprostá většina z nich například nebyla prezidenty a ani se jimi nikdy nestane, nijak jim to ale nebrání v tom, aby se o schopnostech či neschopnosti hlav států vyjadřovali, někdy dokonce kriticky.
· Existuje zažitá představa, že voják má i v zajetí dbát o svou čest, nepropůjčit se ke spolupráci s nepřítelem, zůstat vojákem.
· Většina armád svým rekrutům předkládá příklady těch, kdo v takové situaci obstáli – neponížili se, nic neprozradili; až čítankově může v tom ohledu například působit osobní historie senátora a zřejmě i budoucího prezidentského kandidáta Johna McCaina.
· Ústrky a nátlak, jimž byli podrobeni, i podle svědectví jich samých byly sice tvrdé, ale vzhledem k situaci ne extrémní.
· Jeden ze zajatců věci své a svých druhů věru nepomohl, když si v rádiu stěžoval, že značková košile, jež byla v „balíčku na rozloučenou“, který námořníci v rámci propagandistického využití případu dostali, ve skutečnosti vůbec značková nebyla (musel si ten balíček ale brát?).
· Režim prezidenta Ahmadínežáda dostal možná víc, než na co pomýšlel.
· Navíc ti zajatci nebyli jen tak nějací Evropané, byli to Britové, od nichž se ještě po víc než půl století po konci jejich impéria očekává větší zběhlost ve vojenských věcech, jsou to „pánové moří“ nebo alespoň bývali.
· Příslušník královského námořnictva hodný toho označení by svoje íránské věznitele odkázal do příslušných mezí a jako správný syn vlasti v klidu vyčkal příjezdu dělových člunů nebo vlastního hrdinského konce.

Britové v zajetí aneb limity tlustých králíků
12. dubna 2007, Lidové noviny
Ondřej Štindl, redaktor Týdne

Je to fakt pod úroveň imperiálního vojáka, a ještě k tomu britského, že přijal v rámci balíčku za skvělou propagaci prohnilého íránského režimu neznačkovou košili. To by snad ti, kteří ho vyslali kamsi do Tramtárie loupit a zabíjet teroristy, neudělali. Oni dle ideálů starých časů, kdy kolonialismus byl ještě za poctivé řemeslo, něco jako piráti, vždy brali a berou na dobytých územích jen ropu, zlato, až třeba banány, vždy výhradně značkové, samý originál.

Ani já bych se snad neměl vyjadřovat k schopnostem či neschopnostem hlav států, když o tom nic nevím, neboť jsem nikdy prezidentem či vrchním velitelem branných sil nebyl, a ani nebudu, protože bych to nevzal, jelikož mi to nikdo nenabídne. Ale mám tohle vyjadřování v krvi. Dnes jsem zkritizoval manželku za připálený oběd, ačkoliv ani manželkou jsem v životě nikdy nebyl. Ale nebránil bych se tomu, abych se dověděl, co ona na tom vidí.

Ještě k tomu vojáčkovi, nerad bych aby byl postaven ke zdi, i když mu to možná patří. Musel opravdu extrémně trpět koukaje v íránské televizi na anglický fotbal, pokud jeho favorit prohrával.