Nedávno jsem byl očitým svědkem této příhody.
- Na dotaz svého otce, zda má všechny úkoly, mu jeho devítiletý syn řekl: „Mám je všechny napsaný, vole."
- Otec mu trpělivě vysvětlil, že s vlastním otcem by takhle mluvit neměl (i když jistě věděl, že v současné dětské řeči není ono slovo míněno doslova).
- Ale tu přišel starší čtrnáctiletý syn a napomenul otce slovy: „Ale on má přece právo na vlastní názor." Mimochodem oba chlapci nedávno nahlíželi do Úmluvy o právech dítěte podepsané na půdě OSN v roce 1989 (č. 104/1991 Sb.).
- Koncepce lidských práv a svobod, ze které vychází současný právní stát, má jistě prvořadý význam.
- V demokratickém právním řádu mají lidská práva a svobody ústřední postavení.
- Zabezpečují, aby mírou všech věcí byl člověk, aby byl člověk v centru společenského uspořádání, a vytvářejí pro rozvoj lidské osobnosti a pro lidské aktivity patřičný prostor.
- Současně je však nutno říci, že s lidskými právy a svobodami jsou nerozlučně spojeny i povinnosti lidí a jejich odpovědnost.
- Výrazně je to řečeno ve Všeobecné deklaraci OSN o lidských právech z roku 1948, podle níž každý podléhá při vykonávání svých práv a svobod takovým omezením, která stanoví zákon výhradně pro to, aby bylo zajištěno uznání a dodržování práv a svobod ostatních lidí.
- Největší slabinou Úmluvy o právech dítěte je, že v ní není téměř vůbec pamatováno na povinnosti dětí.
- Domnívám se, že i u dětí má svou oprávněnost myšlenka nerozlučného spojení jejich práv a svobod s jejich povinnostmi a odpovědností (samozřejmě přiměřeně jejich věku a vyspělosti).
- Dítě má bezesporu právo na péči svých rodičů, ale k tomu patří i povinnost dítěte svou matku a svého otce ctít a své rodiče respektovat (aniž by tím byla míněna slepá a bezduchá poslušnost) a pomáhat jim.
I u dětí mají být práva a povinnosti nerozlučné
Lidové noviny, 2. června 2008
OTO NOVOTNÝ profesor Právnické fakulty UK
Není-li v našem ústavním právu zakotvena povinnost zachovávat zákony. proč bych měl já občan při vykonávání svých práv a svobod podléhat omezením, která stanoví zákon? Každý v našem demokratickém konzumním zřízení si tak vlastně při nedodržování práva a svobod ostatních může dělat co chce , tedy pokud na to má. Ve společnosti majetkově nerovných lidí si nemůže každý dovolit podplatit si vrátného, úředníka, policajta, ministra, soudce, či dejme tomu státního zástupce nebo politickou stranu.
Ani s těmi dětmi mi to nějak nehraje. Proč má dítě povinnost svou matku a svého otce ctít? Co to právo dítěte na vlastní názor, vole?
Žádné komentáře:
Okomentovat