Ztrácíme Rusko

Dnes v Lidových novinách:

Ministr Gates seznámil v Praze české politiky se vstřícnými kroky, které hodlají USA podniknout, aby rozptýlily ruské obavy v souvislosti s protiraketovou základnou.

· Za prvé: USA zvažují, že by zařízení v Polsku a v ČR uvedly do chodu až poté, co bude jasný důkaz hrozby (jasný i pro Rusy).

· Za druhé: USA hodlají umožnit pobyt na základně ruskému styčnému důstojníkovi (patrně by nezůstalo jen u jednoho), který by měl právo kontroly.

· Plán předkládají české vládě, samozřejmě s tím, že jeho uskutečnění závisí na jejím souhlasu.

· To vše nic nemění na skutečnosti, že výstavba základny bude probíhat podle již přijatého plánu.

· Američanům jde asi o to, uchlácholit Putina i tu část české veřejnosti, která dává hlasitě najevo své obavy (a těžko se zbavit dojmu, že aspoň někteří z protestujících jsou přitom Kremlem takříkajíc „inspirováni“).

· Podle prvních ohlasů mezi politiky ČSSD i protiradarovými „aktivisty“ lze soudit, že se to Američanům zatím moc nedaří.

· Politici USA zjevně podléhají iluzi, že jde o věcný spor, týkající se jednoho vojenského zařízení.

· Jenže to je omyl.

· Hlavní důvod ruského odporu je v tom, že nechtějí připustit, aby na území někdejší ruské kolonie vznikla vojenská základna jejich jediného skutečného konkurenta.

· Nedělejme si iluze: to, s čím budou Rusové souhlasit, bude pro státní zájmy ČR přinejmenším bezcenné, ne-li nebezpečné.

· A skutečnou suverenitu (která bohužel znamená především suverenitu na Rusech) si budeme muset průběžně a v potu tváře vybojovávat.

…aby se Putin najedl a radar zůstal celý

Lidové noviny, 25. října 2007

Bohumil Doležal

Rusko si nevymyslelo, že americký radar a rakety, které považuje za hrozbu své bezpečnosti, budou stát na území jeho bývalých spojenců. Je proto nemístné předhazovat mu nějaké kolonizátorské sentimenty. Dbá prostě o svoji bezpečnost.

Velmi rozumně se jeví komentář ve Foreign Affairs od D.K.Simese, prezidenta Nixonova centra a vydavatele The National Interests. Ztrácíme Rusko, říká. Nepotřebujeme však další nepřátele. Udělat z Ruska našeho strategického partnera nebylo nikdy naší velkou prioritou. Chováme se k němu jako k poraženému nepříteli. Clintonova administrativa se na Rusko dívala jako na poválečné Německo či Japonsko. Jako na zemi, kterou lze nutit, aby sledovala naši politiku a naučila se nás milovat. Zapoměli, že Rusko nebylo okupováno americkými vojáky, ani nebylo devastováno atomovými bombami. Rusko bylo transformováno, ne poraženo. Od pádu železné opony se nechovalo jako klientský stát, spolehlivý spojenec, věrný přítel, avšak ani jako nepřítel s globálními ambicemi, s nepřátelskou mesiášskou ideologií. Riziko, že se připojí k našim odpůrcům je reálné dnes. Spojené státy by měly analyzovat co se stalo špatně a odvrátit propadající se spirálu.