Že nezavolali Pištovi?!

Dnes v Lidových novinách:

Kdyby nešlo o budoucnost nás všech, snad i to politické hemžení by byla zábavná reality show.

• Zapomeňme ale teď na chvíli na ty skutečné problémy a pojďme se podívat blíže, jaké mechanismy ty politické hlavy tak přehřívají.
• Například Paroubek vymyslí nějaký „geniální plán“.
• Pak si představí, co asi udělá udělá Topolánek
• To je jen fantazijní, představovaný Topolánek v Paroubkově hlavě.
• Takže tento fantazijní Topolánek vzápětí vygeneruje obranu zcela v Paroubkově stylu, a tomu tak zhatí právě vymyšlený „geniální plán“.
• Protože politici jsou posedlí mocí a strachem, že o ni přijdou, proto i představovaní nepřátelé jsou posedlí mocí a netouží po ničem jiném než dotyčnému politikovi tu moc sebrat.
• Každý politik ví, kde má slabá místa či chvilky a jeho představovaní nepřátelé to samozřejmě vědí také – na rozdíl od těch nepřátel reálných.
• Proto existuje úměra: Čím větší strach, tím více se to v hlavě hemží fantazijními postavičkami, které vymýšlejí naschvály, tím více se politik stává paranoidním a vidí spiknutí za každým rohem.
• Učebnicovou ukázkou je věta z maďarského kresleného seriálu o Ládínkovi Smolíkovi, kdy vždy na konci, když všechno dopadne špatně, si jeho matka povzdechne: Proč já nešťastná si nevzala Pištu Hufnágla?!
• Tento proces jsme jako na dlani viděli u Paroubka.
• Není to tak dlouho, kdy hodlal s pomocí Poslanecké sněmovny poslat Ústavní soud na smetiště dějin.
• Najednou, jako by nic, Ústavní soud je respektovaným, div ne milovaným orgánem...
• Možná si říkáte, že je to jako u blbých.
• Každopádně pro vás čtenáře mám takovou psychologickou hádanku: Zkuste přijít na to, jaká psychologická zákonitost má na svědomí, že představa hlavy, ze které jde kouř, nám připadá tak směšná.

Lidové noviny, 22. září 2009
JERONÝM KLIMEŠ klinický psycholog

Jako nepsychologovi se mi nezdá tak zavrženíhodné vzít nazpět rozhodnutí, je-li pro to rozumný důvod.
Útočník chce původně na obránce vyzrát zprava, ale kvůli jeho hnutí otočí o 180 stupňů, vezme to zleva a vstřelí gol.

Tenhle proces jako na dlani jsme viděli u Paroubka.
Těsně před hlasováním o rozpuštění sněmovny, vzhledem k pohnutkám soupeře, otočil o 180 stupňů, a taky vsítil výstavní gól.
Američané na tribuně obratem odvolali radar, neb by se brzké ratifikace samotným senátem nedočkali.
Soupeř na hřišti šokován, zaskočen, frustrován, až se mu z hlavy kouří.

Zkuste přijít na to, jaká psychologická zákonitost má na svědomí, že na konečné znemožnění Paroubka si politici a novináři zvou už i psychologa, dokonce klinického.
Že si nešťastníci rovnou nevzali Pištu Hufnágla?!