Dnes v Lidových novinách:
Nejen v křesťanství démoni ztělesňují nadlidské zlo, zato čerti z lidových vyprávění jsou Ježíškovi spojenci.
· Televize již před několika desetiletími rozhodla o některých filmech na pohádkové náměty, že jsou vánoční.
· Některé sledovali už dědečkové dnešních dětských diváků.
· Čertovské postavy symbolizují zlo (popřípadě neřest či hřích).
· Proto je třeba ujasnit, co za zlo považujeme, pokud jsme tuto kategorii ze svého myšlenkového a hodnotového světa zcela nevyloučili.
· Někdy se zdá, že zlo člověka ovládlo, ukazuje se silnější, než jsme my sami.
· I když připustíme zkušenost nadlidské moci zla a její personifikaci v démonických mocnostech, nemůžeme se vyhnout skeptickému konstatování, že démony jsou často božstva poražených náboženství.
· Křesťanský ďábel, zejména ve folklorní podobě lidového čerta, je velmi podobný řeckému antickému Hefaistovi nebo keltskému rohatému bohu Cernunovi.
· Kromě politické porážky antických náboženství a jejich pohrdlivého označení výrazem pohané (paganus - latinsky vesničan) se do takových obrazů promítají neintegrované, spíše potlačené nebo vytěsněné složky osobnosti, zejména vitální či animální síly, oblast instinktů a pudů, zejména lidské sexuality.
· Čerti a ďáblové v českých (i filmových) pohádkách na sebe někdy berou podobu neoblíbených vrchností a jejich úředníků.
· Není to ostatně jediný případ, kdy jsou křesťanské světské a duchovní vrchnosti umístěny spíš do pekel než do nebe.
· Je-li Bůh vykreslován jako krutá zrůda, kterou těší zotročit nás, která potřebuje, abychom se plazili v prachu a škemrali o slitování, pak není divu, že postava symbolického odpůrce je sympatickou oporou přirozeného, vitálního, svébytného a svobodomyslného člověka.
· V betlémské jeskyni je v jesličkách člověk a v něm (v jeho celém budoucím příběhu) se k nám lidem sklání úplně jiný Bůh než bůh fanatiků a extremistů.
· A tak jsou snad čeští pohádkoví čerti snad trochu nezvyklí Ježíškovi spojenci.
Čerti a ďáblové: jen v pohádkách?
Lidové noviny, 19. prosince 2007
Ivan O. Štampach, religionista
Z trosek domu po zemětřesení se podaří zachránit blízkého příbuzného. Se slzami v očích děkujeme Bohu, že vyslyšel naše zoufalé prosby o pomoc. Kde se ale Bůh flákal, když se ta zem otřásla, když padaly domy a skály a zasypalo to tisíce lidí. Proč nezastavil povodeň, proč neuhasil požár, nepředešel výbuchu? Proč nezabránil soupeři ve střelení branky, a obdržení koule z matiky? Jestli Bůh existuje a má nějakou moc, pak je to nepochybně krutá zrůda, kterou těší nás zotročit, zmrzačit, mučit, zabít, a která potřebuje, abychom se plazili v prachu a škemrali o slitování. Může vůbec nějaký bůh fanatiků a extrémistů, kterého také zmiňuje pan religionista, být ještě horší, než to naše monstrum? A kolik těch bohů vlastně má být? Každé náboženství má nejmíň jednoho. Však se tím taky živí pěkná řádka lidí, zejména před Vánocemi.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat